Únor 2015

Neaktivita

19. února 2015 v 18:47 | VeVuBVB
Ahoj děti..
Jsem Kátina kamarádka. Mám vám vzkázat, že Káťa teď nebude moct z nejmenovaných důvodů pár měsíců přidávat články.

Doufám, že na tenhle blog nepřestanete vzpomínat, protože by to byla velká škoda.. Snad se Káťa bude moct co nejdřív vrátit.

Mezitím čtěte tolik FF kolik zvládnete, poslouchejte BVB na plný pecky a mějte se fajn :)
Tak zatím! :)

Ticho

12. února 2015 v 10:31 | Purdy Girl |  Básničky
Sama v pokoji,
v tom nejtemnějším rohu.
Rány se mi nehojí,
co proti tomu zmohu?

Slzy stékají,
snad do nebe volám.
Nic už netají,
kdy to konečně zdolám?

Já opravdu nevím,
síla mě pomalu opouští.
Na roztřesených nohou stojím,
kdo trestného činu se dopouští?

To, že mi láme duši,
to že mě soustavně ničí.
Mé rty nebyli nikdy sušší,
čekám jen kdy mě to zničí.

Čekám a čekám,
pod nohami suchá země.
Na ni si pak po čase lehám,
ten pocit je jen ve mně.

A tak na hřbitově ležím,
i když jenom v mysli.
Po kolejích běžím,
zbytek si domysli.

V realitě jsem jen dívka,
co pláče v rohu místnosti.
Ta smutku dávka,
přispívá jen k mojí zlosti.

A tak se na mě nezlob,
když občas jsem nepříjemná.
A vrať se do těch dob,
kdy byla jsem příjemná :)



Zázrak věčnosti 2.kapitola

12. února 2015 v 8:45 | Purdy Girl |  FF
Takže, další díl. Prosím o komenty :3 :)
Keithlin
Když jsme dorazili domů, Juliet mi ukázala volný pokoj. Nic v něm nebylo. Měla jsem si ho zařídit podle sebe. Peníze si mám vzít z trezoru. Neměla jsem tu ani svoje oblěčení a tak jsem si pro zatím půjčila od Juliet. Šla jsem do svojí koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Byla jsem...nádherná. Pokožka bílá a hladká. Černé vlasy po pas. Červené oči oblemované hustými černými řasami. Moment. Červené oči?! Opravdu byli červené. "Juliet?!",zakřičela jsem docela panicky."Copak se děje Keithlin?", zeptala se znuděně. Podívala jsem se na její oči. Byli krásně žluté. Proč já je mám červené?! "Proč mám červený oči?!" "Jsi novorozená a pila jsi jen lidskou krev. Když půjdeš na zvířata budeš je mít zlaté. Když budeš mít hlad budou úplně černé." Dívala jsem se na ni s otevřenou pusou a čekala jsem kdy řekne "apríl!" nebo něco na způsob "dělám si srandu." Nic takovýho ovšem nepřišlo a tak jsem se musela smířit s tím, co mi Juliet řekla. "Dobře, děkuji." Juliet pochopila, že už může zmizet a tak to taky udělala. Konečně jsem byla sama. V noci jsi půjdu omrknout obchody s nábytkem a ráno to všechno přes internet objednám. To mi připomíná, že si musím obstarat noťas. No, když už budu v noci na tý procházce, stavím se v obchodě s elektronikou a nějakej si tam vezmu. No co? Nepříjde se na to. Pohybuju se tak rychle že to ani nebude vidět. A pokud vím, wifi tu je, takže by to mělo být bez problémů. Hmmm...už se těším na dnešní noc.


Bylo něco před půlnocí. Vzala jsem si černé oblečení a vyrazila. U města mě chytil Ashley. "Si novorozená, si myslíš že tě nechám samotnou courat po městě?" "No, jo?" Ashley zakroutil hlavou. "Co potřebuješ?" "Noťas a pak se podívám po nábytku do pokoje. A taky si vezmu pár knížek z knihkupectví abych se nenudila." Ashley obrátil oči. Vzal mě za ruku. "Tak jdeme." Rozběhli jsme se skrz město. Vítr nám cuchal vlasy.
Rozkopla jsem dveře a oddělala kameru. Alarm zmlkl. Vzala jsem si noťas a všechno k němu a dala ho do tašky na noťasi, kterou jsem si tam taky vzala. Potom jsem si vzala mobil, simku, obal, paměťovku a sluchátka. Pak jsem pokračovala s Ashleym do knihkupectví. Vzala jsem si knížky a rozutekli jsme se domů. Objednám si ten nábytek z netu. Do pěti minut jsme byli doma. Zalezli jsme si do pokoje. Sedla jsem si na zem a zprovoznila notebook. Projela jsem všechny obchody a objednala si nádhernou poste (i když spát nemusím), a velkou černou skříň. Potom jsem si objednala gaučík, pracovní stůl, židli a krásnou lampu. Z jiného obchodu jsem si objednala barvy. Zítra budu malovat. Když všechno bylo objednaný, zavřela jsem noťas a dala do chodu mobil. Přemýšlela jsem o procházce zdejším lesem. Že bych narazila na nějaký zvíře a napila se. Při zmínce o lovu mi propukl v krku oheň. Povzdechla jsem si. Bylo mi nějak smutno.
Vylítla jsem z pokoje a šla jsem k tomu Julietinýmu s Andym. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila jsem, aniž bych čekala na vyzvání. "Co potřebuješ Sněhurko?", zeptala se mě Jul. "Potřebuju svoje oblečení. Půjdeš se mnou zítra nakupovat?" Juliet o mém návrhu chvíli přemýšlela. "Proč ne? Půjdu s tebou." Přikývla jsem. "Dobře, díky."
Zajímalo by mě kde je Ashley. A co dělá. Rozhodla jsem se jít na lov. Sama. Však nejsem malý dítě.
Potichu jsem vyskočila z okna a svojí největší rychlostí jsem se rozběhla do lesa. I když byla tma, viděla jsem stejně dobře jako ve dne. Na větvi seděla sova. Pokračovala jsem dál, když v tom mi do obličeje praštila nádherná vůně krve. Ze rtů se mi vydralo zavrčení. Rozběhla jsem se za tou vůní. Rozběhla jsem se za tou vůní. Tělo nebylo daleko. Na zemi ležela asi 16-ti letá dívka, ruce si držela na břiše. Měla tam zaraženou kudlu. Začala jsem panikařit. Co mám dělat?!
Bolest v krku byla hrozná. Vytáhla jsem mobil a zavolala té holce záchranku. "Nech si to tam. Nevytahuj to. Pomoc je na cestě. " Pohladila jsem ji po hlavě. "Drž se.", řekla jsem ji a rozběhla se do lesa. Cítila jsem tu hroznou bolest v krku a přemýšlela jsem jak se jí zbavit.
Narazila jsem na jelena a hnedka jsem se po něm vrhla. Po chvíli v něm nebyla ani kapka krve. Vyrazila jsem dál. Utíkala jsem lesem a vypila všechno, co se mi dostalo pod ruce. Už se rozednívalo, když jsem dorazila domů. Oblečení jsem hnedka vyhodila do koše a skočila si do sprchy. Smyla jsem si ze sebe krev a umyla si vlasy. S ručníkem obmotaným kolem sebe jsem si oblíkla spodní prádlo, vzala jsem si černé legíny a černé tričko s výstřihem. Vyfoukala jsem si vlasy a vyžehlila je. Oči jsem si nechala tak, jak byly.Prostě červené. Byla jsem z toho zoufalá.
Někdo zaklepal na dveře. Ve dveřích se objevila nějaká žena. Měla červené vlasy, podbarvené černou. Vlasy se jí stáčely v loknách po ramena. Usmála se na mě a mávla rukou s krabičkou ke mně. S pozvednutým obočím jsem se na ni dívala. "Vem si to Keithlin. Jsou to kontaktní čočky. Tvojí modré se to nevyrovná ale pořád lepší jak červená." Přikývla jsem. "Jo a já jsem Sammi.", představila se mi s úsměvem, zatímco skládala na zem krabičky s kontaktními čočkami. Vyvalila jsem na ni oči. "Proč toho je tolik?" "Jed v tvých očích ti je brzo rozpustí. Budeš toho potřebovat víc než jednu krabičku." "Aha. A jak vůbec víš, že to budu potřebovat?" Sammi se zachychotala. "No, viděla jsem to u Jul v hlavě. Navíc ještě vidím do budoucnosti.", pokrčila rameny jakoby se nechumelilo. Vyvalila jsem na ni oči. "Co?", na víc jsem se nezmohla. Znovu se zasmála. "To jsou moje dary. Umím číst myšlenky a vidím do budoucnosti." "Aha."
"Co ty máš za schopnosti?" "Já?" "No ano, ty." Pokrčila jsem rameny. "No já nevím. Asi žádnou." Sammi se na chvíli odmlčela. "No, to je jedno. To potom zkusíme vypátrat." Přikývla jsem. Na mysl mi přiša ta holka z dneška. Doufám, že bude v pořádku. Viděla jsem ji, jak tam sedí pod tím stromem. Chudák holka fakt. "Ty jsi ji nezabila?", vyjekla z ničehonic Sammi. "Co?" "No tu holku přeci!" "Hele! Nehrabej se mi v hlavě!" "Jsi novorozená. Neměla by jsi být tohodle schopna." Zamračila jsem se. "To je jako špatně, že jsem ji nezabila?! Taky dobrý no." Byla jsem nasraná. A to dost. "Hele, ale tobě to nikdo nevyčítá." "Ne vůbec.", prohodím ironicky. Sammi se ke mně přiblížila a objala mě. Hnedka jsem ji s vrčením ze sebe odhodila. Oknem. V tu chvíli kdy Sammi dopadla na zem, vlítl do pokoje upír s krátkými černými rozčepířenými vlasy. Nakrčila jsem se a zavrčela na něj. Neznala jsem ho. To byla pro mě značka nebezpečí. Vyrazila jsem oproti němu, hodila ho na protější zeď. On byl ve chvíli na nohou. "Doprdele Ashi!", slyšela jsem Juliet ze spoda jak řve na Ashleyho.
Upír se rozběhl proti mně, já se mu vyhla, ze zadu ho chytla za hlavu. Držela jsem ji za jeho vlasy. "Okamžitě ho pusť.", slyšela jsem Sammi. Podívala jsem se do dveří. Stála tam Sammi, Juliet, Andy a Ashley. "Proč bych měla?", zakřičela jsem. Upír se chtěl z mého sevření dostat ale neměl na to sílu. Neměl šanci. "Je to můj manžel Keithlin!", zasyčela na mě Sammi. V té chvíli jsem ho pustila a sama se stáhla do rohu místnosti. Upír se přidal ke skupině. "Jsi v pohodě Jinxxi?", zeptala se ho Sammi. Před celou skupinou stál Andy, pokrčený v kolenou a připravený na útok. Aha, takže teďka budu zase já ta špatná. Skvělí fakt. Doprdele, však já se nikoho neprosila, aby se ze mě stala upírka! Sama upíry nesnáším pro to, co udělali mamince a tatínkovi.

Zázrak věčnosti 1.kapitola (2.půlka)

9. února 2015 v 13:24 | Purdy Girl |  FF
Takže, tady máte druhhou polovinu 1. kapitoly :)
Keithlin
I když jsem se cítila nějak silně, bála jsem se ho. Ale nebyl to strach z upíra, ale z autority. Najednou byl u mě."Sama seš upírka Sněhurko." Moment, co? Než jsem se stihla zorientovat, vzal mě do náruče a vyběhl se mnou pryč z domu. Během setiny vteřiny mě položil na zem. Vzal jeden strom, vyrval ho z půdy a hodil ho po mně. Naštěstí jsem mu uhla. Nasraně jsem vzala kamínek a hodila ho po něm. On se mu ale taky vyhnul. "Opravdu? Opravdu budeš po mě házet štěrkem jako člověk?", smál se a jeho smích se odrážel od stromů. Ze rtů se mi zcela samovolně uvolnilo zavrčení. Rozběhla jsem se proti němu a srazila ho do řeky. Byli jsme oba dva pod vodou když mi došlo, že nepotřebuji dýchat. Vyvalila jsem oči, vyplavala nahoru a rozběhla se do lesa. Slyšela jsem celý les jak žije. A taky jeho kroky. Zrychlila jsem. Zastavila jsem až na tom místě, kde mě napadl. Bylo tam spousty krve a hlavně mého pachu. Byla hračka to najít. Sedla jsem si na zem. Takže jsem vážně upírka? Ne, to není možný. Vzpoměla jsem si na maminku. To upír ji zabil. Otec spáchal potom sebevraždu.
Chtělo se mi brečet ale slzy ne a ne přijít. Bylo mi špatně ale tak nějak vnitřně. Moje tělo se chovalo normálně. Chci říct, nechovalo se jako tělo člověka. Nejspíš jsem upírka. Super, aspoň můžu zabít toho zmrda co mi to udělal. Stoupnula jsem si když mě někdo zezadu pevně chytil. Byl to někdo cizí. Někdo neznámý. Voněl po růžích. Hodila jsem s tím upírem o zem. Byla to žena. "Juliet!", vykřikl kdosi. Otočila jsem hlavu tím směrem. Stál tam vysoký, hubený, černovlasý upír. Cenil na mě zuby. Dal proti mě dlaně a zasáhl mě čímsi. Když jsem se zvedla ze země, upírka držela upíra za sebou. "Ani si tě neumí skrotit. No nic Sněhurko, jdeme.", řekla. Měla trošku chraplavý hlas. "To jako mluvíš na mě?", zeptala jsem se se zvednutým obočím a ukazováčkem zabodlím ve svojí hrudi. "Ano, přesně na tebe.", odpověděla mi. Zamračila jsem se. "Já se ale nejmenuju Sněhurka." "Ovšem že ne. Tak přišla ta chvíle na to, aby jsi mě i Andymu prozradila svoje jméno." Založila jsem si ruce na hrudník. "Jmenuji se Kethlin." "Fajn. Já jsem Juliet a tohle je můj manžel Andy a ten tupec co tě proměnil se jmenuje Ashley." Chvíli jsme jen tak stáli a dívali se na sebe. " Jdeme domů Keithlin.", oznámila mi Juliet. "Ale já mám domov někde jinde než v tom velkém domě u řeky. To není můj domov." "Ode dneška je. Už se nesmíš vídat s lidmi, s kterými jsi se před proměnou stýkala. Ani s příbuznými, ani rodiči. Od teď jsme my tvoje rodina.", řekl chladně Andy. Už jsem se s ním chtěla hádat, když v tom jsem si uvědomila tu hroznou bolest v krku. Chytila jsem se za něj rukama. Kolena se mi podlomila. A tak jsem ještě promočená vodou klečela v hlíne, rukama drtící si krk, jako kdyby to nějak pomáhalo. Spustila jsem ruce před sebe a zjistila jsem, že nemám na kůži ani jizvičku. Zmateně jsem se podívala na Andyho s Juliet a hledala u nich odpovědi na moje nevyřčené otázky. Andy ke mně přišel. Postavila jsem se na nohy. "Máš žízeň. Potřebuješ krev. Pojď s náma.", řekl Andy a rozběhl se směrem na Sever. Juliet běžela vedle něj, já za nima i když jsem věděla, že kdybych chtěla, jsem mnohonásobně rychlejší a silnějsí jak oni dva dohromady. Běželi jsme asi tak pět minut když jsme dorazili k velké budově, která byla oplocena vysokým plotem. Uvnitř budovi byl šum. A slyšela jsem aji cinkot příborů a talíře. "Blázinec?", zeptala jsem se trochu zmateně. "Ne, věznice.", objasnila mi to Juliet. "Ale já ani nevím jak TO udělat.", řekla jsem mírně vyděšeně. "Nepřemýšlej nad tím. Vzpomeň si na tu bolest v krku, na žízeň a přitom se řiď jen instinkty. Teď jsi lovec. Tak lov.", řekl Andy a pokynul rukou směrem k věznici." Neváhala jsem ani chviličku s už jsem byla za plotem. Rychlostí světla jsem se dostala dovnitř budovi. Šla jsem hned na to nejvíce hlídané oddělení. Bez problému jsem se dostala do cely nějakýho chlapa. Sedla jsem si na něj obkročmo a ruce mu dala nad hlavu. "Jakpak jsi se sem dostala čičinko?", zašeptal černoch. Byl pořádně namakaný. Jako člověk bych ho nedala. Usmála jsem se na něj a polštářem mu zamáčkla obličej a zahryzla se mu do krku. Po chvíli v něm nebyla ani kapička krve. Znechuceně jsem tělo odhodila na zem a zašla si do vedlejší cely. Vypila jsem asi 5 chlapů. Bolest se zmírnila. Vrátila jsem se za zeď, kde na mě čekal Andy s Juliet. Andy se na mě divně díval. I Juliet. Podívala jsem se na svoje tělo. Bylo celé od krve. Oblečení bylo krví přímo nasáklé. "Tos nechala takovej bordel I uvnitř?", zeptala se mě Juliet. Přikývla jsem. "To bude mít Jinxx radsot.", zasmála se. "Jinxx? Kdo to je?" "Řiditel zdejší věznice. Je to taky upír. Člen naší smečky. Máme to zařízený holka.", řekl mi Andy. "Aha." "Tak jdeme domů.", zavelela Juliet a já si při slově domů ošila. No, bude mi to holt trvat než si na to zvyknu. Rozběhli jsme se teda domů. Přemýšlela jsem o Ashleym. Proč si vybral zrovna mě? A taky mě napadlo, proč mi říkají Sněhurko? WTF? Je pravda, že jsem se ještě od své proměny neviděla. No, to bude velmi zajímavé.

Words

2. února 2015 v 16:32 Básničky
Chce se mi brečet,
jenže nemůžu.
Po silnici běžet,
já už toho víc nezmůžu.

Nemůžeš pochopit,
jak moc bojuji.
Můžeš mě tak akorát potopit,
to mi ostatní slibují.

Už prostě nemůžu,
mám strach.
Jak si pomůžu?
když změním se v prach?

Když už tu nebudu,
zmírní to moji bolest?
Třeba v nebi pobudu,
jen už mi do cesty nelez.

Ty, hnusná deprese,
co mě vždy otupí.
Já, co to ze sebe nestřese,
všichni jako by byli tupí....