Červenec 2014

Some love 5.kapitola

31. července 2014 v 19:56 | Purdy Girl |  FF
Děti moje :3 Neskutečně ste mě potěšili svojí aktivitou v komentářích! :3 Není pro spisovatele nic lepšího než ohlas publika! Takže, tohle je pro Vás! :3 ILY!

Triss
"Nad čím přemýšlíš?" "Co? Já? Ale nad ničím. Toho si nevšímej.", přesvědčovala jsem ji a usmála se na ni. "Víš, že si strašně krásná?", zeptala jsem se jí. Hnedka jak jsem toto vypustila z pusy, litovala jsem toho. Rukama jsem si zakryla pusu. Amy na mě hleděla v němém úžasu. Hlavou jsem trhla k tabuli a moje ruka vystřelila vzhůru. "Pane učiteli, můžu jít prosím na záchod?" "Je vám špatně slečno Biersack?" "Ne, proč?" "Jste bledá. Ať s vámi radši někdo jde." "Ne, to není nutné." Chvíli se na mě učitel díval ale potom přikývl a já jsem jako namydlený blesk vyletěla ze třídy. Zamířila jsem přímo na záchod kde se na kabince zamknula. Začalo to vzlykáním a skončilo prudkým brekem. O přestávce jsem se stavila do třídy pro tašku a svoje věci a za pohledů od mých spolužáků jsem si to namířila domů. No co, tak řeknu že mi bylo špatně. To se nějak vyřeší. Cestou domu jsem plakala. Pár lidí se na mě podívalo, nebo se po mně otočilo ale ani jeden z nich se neměl k tomu, aby se mě zeptal zda se něco neděje. Toť k lidskému citu. Doma jsem se svalila do postele. Opět. Byla jsem na sebe tak nehorázně nasraná! Já jsem taková kráva! Cítila jsem, jak se ve mně krev vaří. Bože! Pod ruku semi dostala jakási koule ve které byl zámek. Mrdla jsem s ní o zeď na které zbyl mastný flek od vody. Na zemi byly střípky a taky rozlámaný hrad. Teď je z něj jen zřícenina. Ale pořád mě to neuspokojilo. Né dost. Vzala jsem sklenici co byla na mým nočním stolku a hodila ji vedle zříceniny. Za necelých patnáct minut na tom místě byla malinkatá kopa rozbitých věcí, zcela neidentifikovatelných.
Andy
"Ty vole a ty její kozy! Kdyby si to viděl!", básnil Ashley div neslintal. Já, Ash, Jinxx, Jake a CC jsme si to rázovalipřes park který byl součástí pozemku školy. "Bože Ashley, jste spolu 3 dny a ty už si ji přeřízl?", smál se CC. "No dovol? Jasně že ne!" Věnoval jsem mu udivený pohled. "Já to stihl pětkrát.", usmál se. Jinxx se plácl dlaní do čela. "A může ta holka vůbec chodit?", zeptal jsem se ho. "Prosimtě.", odfrkl si Ashley. Jake nad naší konverzací jen zavrtěl hlavou. Vytáhl jsem si z kapsy krabičku, z ní vytáhl cigaretu a dal si ji dopusy. Za pár okamžiků byl konec cigarety rozžhavený a já labužnicky vtahoval kouř do svých plic. "Až tě uvidí zase starej Nelson, bude vyvádět.", křenil se CC. Jen aby jste tomu rozumněli-Nelson je zástupce řiditele. Je to idiot. Naprostý tupec. Kdosi mi zaklepal na rameno. S cigaretou v puse jsem se otočil. Původce toho pohybu byl Krox (ano vím, debilnější jméno není -,- pozn.autora). "Co chceš?" "Ty víš a moc dobře že tady se kouřit nesmí. A že já to nemám rád." Provokativně jsem mu foukl kouř do tváře. "Promiň ale nemám na tebe čas Kroxi." Krox mi vytrhl cigaretu z ruky a chytl mě pod krkem. "Tu cigaretu sníš ty zmrde!", zasyčel a rozpálený konec se nebezpečně rychle přibližoval k mému obličeji. Ten týpek je normálně magor!
Triss
Někdo mi házel kamínky na okno. Bože děti, běžte laskavě do prdele, ano? Nasraně-jak taky jinak že jo-jsem vstala od notebooku a okno otevřela. "Spratkové, palte laskavě do píči!" zařvala jsem ještě než jsem zjistila kdo tam stojí. "No dovol? Vypadám snad jako dítě?", zaškaredil se. "Ježišimarjá promiň! Po´d dál, je odemčeno!", zakřičela jsem, zavřela okno a mířila si to po schodech dolů…
Omlouvám se, že je to kratší ale příště už to bude delší! :3 Schválně, kdo uhádne kdo tam stál? Piště do komentů! :3 J :3

Some love 4.kapitola

30. července 2014 v 19:12 | Purdy Girl |  FF
Tákže, sice tady nebyl komentář krom Aydee666 ale i tak přidávám. Tak doufám, že se polepšíte! :3 Takže čtěte a komentujte :3 Zase dva komentíky budou stačit :3 Tak nic, už to nebudu obkecávat a pusťme se do toho! :3 :D

Triss
Cítila jsem, jak se tričko lepí na krev na mém břiše. N o, co tak to tričko vyhodím. Prát ho nepřipadalo v úvahu, to by se potom někdo mohl dozvědět, proč mám tolik krve na břiše. A to-jak samozřejmě dobře víte- já nechci. A to ze dvou prostých důvodů.
ZA prvé: Nechci aby někdo věděl o tom, co provádím. Stydím se za to.
ZA druhé:Nechci to nějak řešit. Nechci řešit ani to, jak se cítím. Nechci řešit vůbec nic.
Počkala jsem asi dvacet minut dokud krvácení přešlo do normálu. Pak si převlékla tričko a to špinavé jsem vyhodila. Před tím jsem ho ještě trochu rozstříhala, abych měla případnou výmluvu. Vyhodila jsem tričko a zamířila zpátky do pokoje. Tam si sedla ke stolu a začala si podepisovat sešity a učebnice. Když jsem to měla hotové, začala jsem dělat výzdobu. Ano, i na střední musíte dělat výzdobu. Ráda bych řekla jednička zadarmo, ale nešlo to. To bych musela lhát. Záda mě už bolela od hrbení se nad sešitem.
Hlava mi třeštila, když jsem se večer uložila do postele. Měla jsem v ní tolik nezodpovězených otázek. Bylo tam tolik bolesti a taky strach. Strach z toho, že to někdo zjistí. Nedokázala jsem si připustit-byť jen na chvíli-že by mé tajemství poznalo světlo světa. Ne, to je nepřípustné. To se prostě nesmí stát. Musím si dál slib. A jak jinak než říznutím. Zatímco jsem tlačila na žiletku, která jezdila po mé kůži, odříkávala jsem ta slova-"Nikdy nedopustím aby se to zjistilo. Nikdy nedopustím, aby se to vědělo. Nikdy." Když bylo po všem, ten malý studený předmět plný utěšení jsem schovala zpět na své místo. Tak, to bychom měli.
Ale i tak jsem měla hlavu plnou l prasknutí. Ach Bože, co se teď se mnou jen bude dít?
První den ve škole byl opravdu náročný. A ta dívka co se stala mojí sousedkou pro tento rok byla naprosto dokonalá. Škoda že neznám její jméno. Kdybych dávala pozor! Kurde! Dalších patnáct minut jsem si nadávala do idiotů a nakonec usnula.
Druhý den jsem vstávala s radostí. Těšila jsem se až ji zase uvidím a předsevzala si, že dneska zjistím její jméno. Prostě musím.
První hodinu jsme měli Dějepis a všichni museli ukázat svoje vyzdobené sešity. Učitel byl docela pedant ale látku vysvětlit uměl. Víc jak polovina neměla svůj první úkol splněný-není divu.
Styděla jsem se za to, že jsem se přidala ke šprtům. Bože, jak moc hluboko ještě klesnu? Moje sousedka poslušně otevřela sešit a odhalila tak nádhernou kresbu povstání lidu. Učitel pochvalně přikývl a kývl na mě. Já mu sešit taky otevřela ale takový obdiv jsem si nezasloužila. Moje kresba byla jednoduchá ale podle mě i efektivní. Nakreslila jsem koně a na něm jezdce v rytířském oblečení a výzbrojí. Ale i tak jsem dostala jedničku. "Hmmm, proč si nešla na uměleckou školu?", prohodila jsem "jen tak" k ní. Vyvalila oči. "Co? Já? Ne, neblázni prosimtě! Tam bych se nedostala." "Co to povídáš? Dostala! Levou zadní! Věřím tomu." "No, tak to si asi jediná.", smutně se pousmála. Napřáhla jsem k ní ruku. "Triss. Triss Biersack." "Amy. Amy Witney." Po asi pěti minutách se na mě Amy otočila a brada jí spadla. "Jakže se jmenuješ?" "No, Triss." Ne, to vím ale to příjmení." "Biersack?" "OMG! OMG! OMG! OMG!", začala se rukama ovívat aby zahnala mdloby. "Děje se něco?" "Jo! Tvůj brácha je zpěvák tý nejlepší kapely na světě!" Usmála jsem se. Trochu mě píchlo u srdce. Jasně, můj bratr je prostě nejlepší a jeho kapela je na nejvyšších příčkách. Ach jo. ...

Some love 3.kapitola

28. července 2014 v 21:06 | Purdy Girl |  FF
Tak jo děťátka, vidím že o tu povídku máte zájem a jsem za to strašně vděčná! Ani nevíte, jak moc mi to zvedlo náaladu :3Předem se omlouvám, bude to depresivnější a depresivnější...ale takový už život je, no ne?


Triss
Úča přišla do třídy a začala kecat ty svoje kecy. Pak řekla něco, co upoutalo moji pozornost. Řekla jakési jméno. Jak to jenom kurde znělo?! No nic. Nevzpomenu si. Teď už ne..........

Byla to láska na první pohled. Ten účes, ty oči. Viděla jsem jak velké srdce má. Bože můj, bože můj. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi smát, chtělo se mi křičet. V břiše mi poletovali nádherní motýlci a já se sama sebe ptala, odkaď se vzali. A bylo mi to jedno.
Upírala jsem svůj pohled na to nádherné stvoření které se naproti mně objevilo a s širokým úsměvem na tváři se posadila vedle mě na místo. Učitelka ji tam posadila. Pamatujete si, jak jsem říkala že jsem ráda, že můžu sedět sama? Beru to zpět. Všechno beru zpět! Klidně ať do mě pořád něco hustí a lavíruje, klidně i o Biebrovi je mi to u prdele, hlavně že to bude vyprávět ona. Ještě jsem sice nevěděla, jak zní její hlas, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že už jsem do něj zamilovaná. Celou hodinu jsem na ni civěla jako pako. "Promiň, nechtěla jsem.", zašeptala a omluvně se usmála. Zrovna jsem měli hodinu Dějepisu. Můj oblíbenej předmět. "Huh?", otočila jsem se na ní a byla zcela paralyzována jejím hlasem. "No, kopla jsem tě do nohy. Dost. Promiň, bylo to omylem.", začala se omlouvat. A mě to konečně došlo. Ona seděla na pravo, to znamená že její lévá noha byla u mé pravé. U mé umělé právé. Zbledla jsem. Nevěděla jsem, jak na tuto situaci reagovat. Zatím jsem neměla to "štěstí", nikdy se mi nic podobného nestalo. "Kopla jsem tě moc?", začala se starat když uviděla, jak v obličeji nezdravě blednu. Zakroutila jsem hlavou a pokusila se o úsměv, který však byl podle mého názoru dosti chabý. "Ne, v pořádku. Ani jsem to encítila." Dívka vedle mě si znatelně oddychla a obrátila se zpátky k tabuli. Já ji napodobila.
Když jsem odpoledne přišla domů, nikdo tam nebyl. Byla jsem tam sama. Okamžitě jsem zamířila k sobě do pokoje. Třískla jsem za sebou dveřmi až se okna zachvěla. Tašku jsem si pohodila někam do pokoje a skočila rovnou na postel. Obličej jsem schovala do polštáře a začala křičet. Pěstmi jsem bouchala do pelesti, jako by to byl ten hajzl co mi to udělal. "Proč ste mě nenechali chcípnout?! Pročte to prostě kurva neudělali?!!! Zmetci! Jste akorát podělaný zmetci!"? nadvala jsem v tu chívli na všechno a na všechny. Sedla jsem si na postel a možná až moc prudce jsem otevřela svůj noční stolek. Vytáhla jsem krabičku na tužky, zahrabala a našla její dno, kam jsem ukrývala svůj poklad. Poklad, který mi teď jistě pomůže. Tak, jak to udělal už několikrát. Vzala jsem ten předmět do ruky. Vyhrnula si tričko a bezmyšlenkovitě zaryla žiletku hluboko do kůže. Zařvala jsem bolestí. Těžko říct která byla větší. Jestli ta fyzická nebo ta psychická. Ale dost filozofie. Já potřebuju..co vlastně? Cítit tu bolest? Ano, to je ono! No tak do toho! Opakovala jsem ten pohyb pořád dokola a jakýkmkoliv směrem. Za chvíli moje břicho připomínalo plátno na kterém se vyřádila kočka, když si o něj brousila drápky. Tohle se nesmí nikdo dozvědět, takže ššš, ano?

Second

28. července 2014 v 19:04 | Purdy Girl |  Anime a všechno kolem toho
Hlásím se, hlásím se, hlasím se a znovu se hlásím! (došlo Vám to, že se hlásím?) :DDDDDDD

Tákže, za tu dlouoooouhou dobu co jsem do této složky nic nepřidala jsem rozkoukala Naruta, Black Butlera, Mirai Nikki, Death Note ale zatím nic nedokoukala protože je toho požehnaně :D

No, abych se dostala k jádru věci! :D

Dokoukala jsem (pozor dokouklala!!!!!) anime Elfein Leid. Sice má jenom 12 (nebo 13, tedka nevím XD :D) dílu ale na psychiku je to docela dost náročný takže s hodně velkýma pauzama doporučuji dívat :DDDDDDDDDDD
Mojí největší oblíbenkyní byla bezpochybně Nana :333333 Byl to takovej můj miláček.

Toto anime je hodně psycho a tak nechutné (normálně ne, jenže já u toho jedla a to se taky nedoporučuje :D) A já byla tak chytrá a dala si k otmu párky s kečupem...však v pohodě, tam se trhaj nohy (párky u mě) a teče krev (kečup u mě) :DDDDDDD Se divím, že to ve mě zůstalo. No nic, nebudu zdržovat :3
Andílci, přiravuju díl Some love, takže se urřičtě těšte.

Miluju Vás zlatíška! <3

Some love 2.kapitola

27. července 2014 v 22:57 | Purdy Girl |  FF
Přidávám rychle, co? :d pokud nebudou aspoň 2 komentáře, nepokračují

Andy
V obličeji se ji zračil strach. Čirý strach. "Chceš nějak pomoc?" Zavrtěla hlavou. Ať se dělo cokoliv, ona byla bojoovník. Bylo to tak už od jejího narození. Byla teprve pár hodin stará, když jí přestalo fungovat srdíčko. Ale ona to nevzdala a bojovala dál. A nakonec to ubojovala. Přikývl jsem. Sledoval jsem jak vyšla z pokoje. Slušelo jí to. Strašně moc. Oba jsme se zastavili před schodama. Tázavě jsem se na ni podíval. "Zvládneš to?" "Jo,jo. Dneska už jo." ořádně se nadechla a vyrazila. Nejdřív levá noha, potom pravá. Šlo jí to docela dobře. Na pátém schodě se jí to však nepovedlo a ona upadla. Zachytil jsem ji právě včas. Právě v tom okamžiku dělala kotoul dolů ze schodů. Vzal jsem ji do náruče a snesl ji na pevnou zem. "Seš v pohodě? Nebouchla si se do hlavy, nebo tak něco?", zeptal jsem se ji, když stála na nohách. "Ne, jsem vpořádku Andy,", řekl mi rochuostře a zamířila do kuchyně kde si dala do své tašky svačinu. Já si vzal tu svou. "Tak hodně štěstí děti.", řekla nám máma a políbila nás na čelo. "Ty si Triss najdi další kamarády a ty Andy." věnovala mi velmi vážný poohled "Si zkus neudělat průser hnedka první den, ano?" Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, spustila Triss. "Mami, vždy´t bude s tou svojí partou. To po něm nemůžeš chtít.", usmála se a zamířila ven k mému autu. Oba jsme si nastoupili a vyrazili. Vyhodil jsem Triss před její školou- chodila na gymnázium se zaměřením na zdravotnictví. Já chodil na Střední- tento rok jsem maturoval. "Tak se drž ségra. Kdyby si cokoliv potřebovala, stačí jen brnknout.", povzbudivě jsem se na ni usmál. "Neboj se Andy, já to nějak zvládnu. Přeci, mám tu svoje kamarádky." Přikývl jsem a jakmile z auta vystoupila, zamával jsem ji a rozjel se. Tohle bude velmi zajímavý den,...

Triss
Velmi pomalým krokem jsem se došourala do třídy. Jakmile jsem do ní vkročila, všechny tváře se na mě otočili. Obvyklí šum ze třídy zmizel. "Co-Co je?"? znervózněla jsem. A najednou se všichni kolem mě seběhli-teda až na nováčky kteří evidentně nechápali co se děje. No, byli jsme na tom stejně. Všichni přes sebe křičeli a já jim tak neměla šanci moc rozumět. "Jk ti je?" "Bolí tě to?" "Chytli toho hajzla už?!" Zbledla jsem v obličeji. Doufala jsem, že to všichni budou ignorovat a pomůžou mi tak se začlenit zpátky do normálního života. Ale oni si asi ymsleli, že náhlá popularita ve třídě mi nějak zapomene myslet na to neštěstí. Bože, lidi jsou hloupý! Spěšně jsem odpověděla na otázky a zamířila na své místo. Naštěstí jsem seděla sama. Někomu to vadí, ale mě to připadá prospěšné. Nemusím se spolíhat že mi to dá soused opsat a tak se musím učit. Navíc do mě celou hodinu nikdo neklavíruje jak je Justin Bieber úžasnej a blá blá blá. Já vím, je to ode mě škaredý ale mám k tomu svoje důvody. Kolem m mě bylo ticho ale po pár chvílích už se všechno vrátilo do starých kolejí. Přišla si za mnou popovídat i Inka, která se ostýchavě po chvíli zeptala na moje zranění. Odpověděla jsem ji na to jako komukoliv jinému. Bylo to pro mě těžké, mluvit o tom.

Some love 1.kapitola

26. července 2014 v 21:42 | Purdy Girl |  FF
Holky, strašně ste mě potěšili :3 (vy víte :D)
Takže tahle první kapitolka je věnovaná právě pro Vás! :3 :)
Je to kratší vím, ale tak je to na rozjezd :D :) Případné komentáře nebo připomínky by mě opravdu moc potěšili :)
Triss
Bylo půl osmé ráno když ke mně do pokoje vešel Andy. "Už je čas." "Dobře, dej mi pět minut prosím." "Dobře.", řekl a s těmito slovy odešel. Zašmátrala jsem pod postelí a z ní vytáhla TU věc. Bože, to je tak hnusný! Už sou to dva týdny a já si pořád nezvykla. Pořád jsem si myslela-a doufala- že tohle všechno je jen jeden hnusnej sena já se z něj probudím. Ale to se nestalo. Vyhrnula jsem si svoji nadýchanou černo-fialovou gotickou sukni a legíny které byly pod ní. Udělalo se mi špatně při pohledu na moji pravou nohu-tedy na její zbytek.
Před dvoumi týdny mi nějaký debil přejel nohu autem-kter bylo těžký jako tank- a prostě si ujel. Hneda jsem putovala do nemocnice a tam mi do nohy voperovaly nějaký šrouby. Týden to vypadalo, že to bude v pohodě ale potom na scénu přišla infekce. Okamžitě jsem putovala znovu na sál ale tam doktoři něměli moc co dělat. Infekce se rzšířila velmi rychle a velmi účině a tak doktoři neměli už co dělat. A tak mi nohu pod pravým kolenem uřízli. The end. Nasadila jsem protézu na svoje místo, pak přes ni nahrnula legíny a sukni upravila. Stoupla jsem si na nohy a bolestně sykla. Ještě jsem an to nebyla zvyklá a noha nebyla otlačená. Za pár týdnů už to bude v pořádku Aspoň doufám. Přešla jsem k zrcadlu a upravila si svoje vlasy. Byly nádherné. Měli černou barvu a patka byla červená. Vlasy jsem měla rovné a sahali mi až pod lopatky. Vlasy byly perfektně natupírované. Oči jsem měla obtažené černými linkami a měla je olemované hustýma černýma řasama-nedávám vám naděje, ty řasy byly umělý ale vypadalo to dobře. Někdo zaklepal. Do pokoje nakráčel Andy. "Si připravená?" Přikývla jsem. Na slova jsem neměla odvahu. Co kdyby mě můj hlas zradil a zlomil se? Ne, to nebudu riskovat. Opravdu ne...

Some love -Epilog

25. července 2014 v 20:55 | Purdy Girl |  FF
Zkouška o trošku depresivní povídku. Budou se tu hodně promítat emoce které v sobě cítím. Tak, jako každý jiný :)
Pokud nebude víc jak 2 komenáře, nepokračuji :)))

Triss
Aw, on je tak sladkej!, rozplývala jsem se nad svým novým kotětem. Jmenovalo se Sam a bylo celé černé. Můj malý ďábelský kocourek. Žužlal mi ukazováček. Smrad malej. Někdo mi zaklepal na dveře od pokoje a následně je otevřel. Do pokoje vešel Andy a zavřel za sebou. Sedl si na postel. "Není nádherný?", zašeptala jsem, vzala Samíka do ruky a podala mu jej. "Je, je jako černá kulička. A podívej na ty oči! Vypadá jako Manson!" Bratr měl pravdu. Sam měl totiž oko jedno zelené-až žluté- a druhé měl bledě modré-skoro bílé. Vzala jsem si od něj Sama zpátky a přiložila si ho na hruď a obličej zabořila do jeho kožíšku. Tak nádherně voněl! Sam začal vrnět. "Co potřebuješ Andy?" "Venku na tebe čeká Ash." "Ale ne. Andy já na něj nemám náladu." "Je to tvůj nejlepší kamarád. Nemůžeš se tady uzavírat. Sama do sebe. Tím si nepomůžeš." Vrhla jsem na něj pohled kterým bych ho dokázala spolehlivě zabít, kdyby to šlo. "Andy, nemám náladu, chápeš to?" "Tak já mu řeknu, že se ještě necítíš." "Necítím? To si opravdu myslíš, že jsem tak slabá?" "Hej Triss, já to tak nemyslel-" "Vypadni. Vypadni prosimtě.", zasyčela jsem chladně a v hlasu nebyla ani stopa po kladných emocích. Andy se odebral pryč z mého pokoje a nechal mě osamotně. Konečně......

Lítám

25. července 2014 v 20:48 | Purdy Girl |  Básničky
Lítám a padám,
Vždycky se vzdávám.
Nesnáším bolest,
S odpovědí za mnou nelez.
Kéž bych byla dobrý hráč,
A já se ptám, zač?
Zač mě Bože takhle trestáš?
Smutek do těla mi pomalu vměstnáš.
Smích ostatních mířený na mě,
No tak lidi, jenom do mě.
Nesnaš te se to zastavit,
Jinak mohla bych vás utopit.
Nebo třeba zabít, jestli chcete,
Ale teď už do prdele jděte.
Nemáme si už co říct,
Není potřeba vědět víc.
Není už se čemu smát,
Když já už se přestala bát.

Me + Meth-4.kapitola

25. července 2014 v 20:14 | Echelon |  FF
Teprve až teď jsem si uvědomila, že na protější posteli sedí kluk.
"Ahoj Shannone," usmál se.
"Ahoj Joey. Tohle je Cessidy, nová spolubydlící. Kdybys cokoliv potřebovala Cess, stačí zmáčknout támhle ten knoflík, OK?" Podívala jsem se na bílé tlačítko u postele a přikývla.
"Dobře, tak dobrou a moc neponocujte," zasmál se a odešel.
Podívala jsem se zpátky na toho kluka. Něčím mi neseděl, něčím byl divný. Vyhublé tělo, platinově blond vlasy, po stranách kratší nahoře delší nagelované na stranu. Každý vlas byl pečlivě upravený, ale i přes to mu padalo pár pramínků vlasů do čokoládových přátelských očí. Měl plný spodní ret a velice roztomilý výraz. Byl oblečený do bílého trička a stylových šedých tepláků. Rozhodně je krásný, ale něco mi na něm nesedí. Tím jak zdravil Shannona, usmíval se, byl upravený….. No jasně! Musel to být gay!
"Ahoj, já jsem Joey!" řekl vesele a přiskočil ke mně s napřaženou rukou. Byla jsem překvapená jeho reakcí. Většina lidí se ode mě stranila, kvůli mému zjevu. Chvíli jsem na jeho ruku civěla.
"Ehm, řekl jsem něco špatně?" zeptal se nervozně.
"Zjistila, že jsi gay," ozvalo se z lůžka, která byla v rohu hned za Joeyho postelí. Seděl tam kluk, asi tak stejně starý jako já. Byl celý v černém, zabořený do tlusté knihy. Měl černé vlasy a pár pramenů mu spadalo do blankytně modrých studených očí. Ve tváři bledý, obličej neskutečně symetrický. Měla jsem z něj husí kůži.
"Ty trpíš homofobíí?" zeptal se Joey vyděšeně a ruku opatrně stáhnul zpátky.
"Ne, brala pervitin. Feťačka,"řekl ten kluk bez váhání. Jak to sakra ví?
"Diego, zlato zklidni se," řekl Joey a posadil se na postel vedle mě.
"Támhle to je Diego a je známý tím," hlas zvýšil a podíval se na Diega, "že ví úplně všechno," dořekl jízlivě Joey.
"Neříkej mi zlato, nejsem tvůj přítel," ňafnul po něm Diego. Joey se jeho uraženosti jen zasmál.
"Já jsem Cessidy. Ruku jsem ti nepodala, protože je to pro mě nezvyk. Většina lidí se mě spíš štítí," přiznala jsem a smutně se usmála.
Diego s žuchnutím zavřel tlustou knihu.
"Omluvte mě,"řekl zdvořile a odcházel. Aspoň jsem s Joeym zůstala sama. Cítila jsem z něj hodně pozitivní energie.
"Nic si z něj nedělej. Je to bručoun a má deprese."
"Deprese? Takže jsem na psychiatrii?" Nějak mi to nedávalo smysl. Jsem závislá ne psychicky nemocná. No vlastně…když jsem o tom tak přemýšlela, možná mi pobyt na psychině domluvili rodiče. Doktoři je museli kontaktovat. Jen doufám, že je sem nepustili a neviděli mě v tomhle stavu.
"Ano, psychiatrie,"usmál se. "Já trpím anorexií. Ty?" Mluvil tak otevřeně, jako by jsme mluvili o značkách našich mobilů.
"Mám úzkosti, proto ty drogy,"řekla jsem zahambeně. "Jak to Diego vlastně ví? O tom pervitinu?"
"No narodil se se zvláštním talentem. Využívá dedukční metody." O tom jsem už slyšela. Z detailů, i těch nejmenších si poskládá skutečnou pravdu. Dělal to Sherlock Holmes.
"Nejsi z toho někdy nervozní?" zeptala jsem se.
"Hm ani ne. Nejspíš už jsem si zvyknul. Ze začátku byl protivný, ale dneska už můžu říct, že jsou z nás přátelé."
"Přátelé? To se projevuje jak?" Nedokázala jsem si u Diega představit jakékoliv emoce.
"Občas mi nechá volné místo u oběda," zasmál se Joey.
Chvíli jsme si povídali a mě poprvé zahřálo u srdce. Joey mi teď dokázal pomoci dostat se z toho nejhoršího ven.
"Asi půjdu spát. I když jsem spala, dva dny jsem pořád unavená."
"Dobře. Za půl hodiny je stejně večerka."
"Dobrou noc," pošeptala jsem.
"Dobrou zlato,"usmál se a poslal mi vzdušný polibek. Rukou jsem udělala gesto jako bych ho chytla a přiložila si pěst s "polibkem" k srdci. Joey se usmál. Zavřela jsem oči a uspal mě déšť bubnující na sklo okna….

Téma týdne- Uvězněn ve vlastní kůži

24. července 2014 v 18:18 | Purdy Girl |  Ostatní
Moc na témata týdne nejsem, ale když už se objeví něco co je zajímavé, proč ne...

Tohle téma se dá pochopit několika způsoby.

Já jsem si vybrala ten, co mě napadl jako první.

Dám příklad: Jsem muž ale v jiným těle. V tom ženským.
Jenže, co těď že? V dnešní době už to enní zas tak moc složité. Můžete jít na operaci na změnu pohlaví, nasadí vám různý hormony a za pár měsíců už z vás bude někdo, kdo jse opravdu vy.

To by bylo po té fyzické stránce. Jenže co po té psychické? V první řadě je potřeba si to urovnat v hlavě. Jasně. Když tuto fázi zvládnete, je před vámi další. Jak na to bude reagovat okolí? Vždyť tohle není normální! a blá blá blá...

když už jsem prostě rozhodlá- a cítím, že je to tak správně-tak proto taky musím něco udělat, že. Jasně, ono se to lehko říká ale hůř se to potom plní....