You are my life song

21. ledna 2014 v 19:20 | Purdy Girl |  FF
Takže :D Tady je moje první fan fiction! :D Vymýšlela jsem ji docela na rychlo, ale doufám, že se bude líbit. :) Jenom bych chtěla říct, že jsem fanynka Ashleyho Purdyho :3 Takž většina povídek se budou točit kolem něho, ale chci určitě udělat i s někým jiným :) Takže, tady to je :) Doufám, že se bude líbit :) Případné komentíky by mě potěšili :3 :) Enjoy it!


Ashley
Seděl jsem u piána. Moje prsty klouzali po klaviatuře ale já ani nevnímal, že něco hraji. Po tváři mi stékala slza. Sice byla jenom jedna jediná, ale byla plná bolesti, zhnusení, a ještě jedné emoce, kterou jsem nedokázal popsat, nebo nějak identifikovat. A proč? Kvůli Sandře. Ta děvka mě podvedla. Dobře, to bych ji ještě dokázal odpustit, protože ji strašně moc miluji, ale ona to neudělala poprvé ani naposledy. Nesnášel jsem ji, za to, co udělala. Ale miloval jsem ji, za její povahu, osbnost. Ale co s tím teďka, že? Rozhlédl jsem se po místnosti. Byl to spíš menší sál, ne místnost. Nacházel jsem se v budově, kde se učili lidé hrát na různé nástroje, chodili jsem zpívat, tančit, prostě dělat vše, co má něco společného s hudbou. Já jsem byl pianista. Učil jsem jak malé děti, tak i starší nebo dospělé lidi. Zvedl jsem se na nohy a došel ke stěne, která byla tvořena zrcadly. Podíval jsem se na sebe. Uviděl jsem tam 29-letitého muže, s perfektně upravenými vlasy, jemně nalíčenými oči, v bílém tričku, na němž byl kožená vestička. Na sobě měl černé upnuté ryfle, které byly zastrčené v kotníkových kožených ryflích. "Tak vidíš Purdy, kam si to dopracoval. Tolik si ji miloval, a myslel si, že by z toho mohlo být něco víc." Z kapsy vestičky jsem vytáhl malou červenou krabičku a smutně se na ni podíval. Otevřel jsem ji. Byl v ní nádherný snubní prsten z bílého zlata, zdobený růžovým drahokamem. Ten měl být pro Sandru. Byli jsme spolu přes čtyři roky, a já ji chtěl požádat o ruku. Chtěl jsem s ní mít dokonce i rodinu. Ona byla totiž ta, co dokázala udělat z děvkaře věrného a oddaého přítele. Chtělo se mi brečet. "No tak Purdy, nebreč. Jsi chlap! A ti nebrečí!". Pryč s předsudkama! Je jedno, jestli jsem chlap nebo ženská. Pořád mám právo projevovat emoce, no ne? Z mého přemýšlení mě vytrhla rána. Jako na povel jsem se otočil a málem vyprskl smíchy. Na zemi se válela asi 17-letá holka. Měla na sobě delší tričko lososové barvy, na něm měla bílej skvetřík bez rukávů, měla růžový kožený rukavice bez prstů, černý legíny v tanečních botech. Rychle jsem krabičku strčil zpátky do kapsy a přispěchal té neznámé na pomoc. "Seš celá?", dusil jsem v sobě smích. Dívka vzhlédla. Její obličej byl srdcovitého tvaru. Měla modré oči lemované černými řasamy a obtáhnuté černýma linkama a tužkou. Její rty byly plnějšíh tvaru. Zvýraňovala je růžová rtěnka. Co však na ní bylo nejzajímavější, byli její vlasy. Měla je zelené s odstínem modré. Patku měla přes levé ko, po jedné straně měla vlasy krátké, zbytek měla daný v drdolu. "Doufám." Nabídl jsem ji ruku. Přijala ji. Vytáhl jsem ji na nohy. "Kampak máš namířeno?", zeptal jsem se ji mile, a na tváři mi stále hrál pobavený úsměv. "Do baletního studia?" "Ty? A baletní studio?". Hnedka jak mi to vyšlo z úst, zalitoval jsem. "Bože Purdy! Ty seš ale nevychovanej!", okřikl jsem se v duchu. Ona se jen ušklíbla. "Jo. Máma mě tam cpe." "Aha." " A kde máš být? Mslím, v jaké učebně a v kolik hodin?" Ta dívka se podívala do papírů, které vytáhla ze své kabelky. "Učebna 16 A, křídlo C. V 18:30 začíná hodina." Podíval jsem se na hodinky. " Tak to máš ještě hodinu a půl čas. Jestli chceš, můžu tě tam zavést.", nabídl jsem se ji. "Jo, to by bylo fajn." "Tak počkej, půjdu jenom zavřít okno.", řekl jsem ji a vydal se vyplnit svůj úkol. Když jsem se vracel, té dívce plály oči...

Dennisa
Když ten krasavec odešel zavřít okno, nabídl se mi pohled na krásné černé piáno. No pání! To je ale pecka! Já hrála už od pěti na piáno, ale doma jsme žádný neměli, a tak jsem mohla trénovat jen na hodinách, a to, jak sami uznáte není moc dobrý. Když se vrátil, jeho pohled padl na mě. Uviděl, jak nepřítomně zírám na to krásný piáno. "Ehm, ty hraješ?", zeptal se mě po chvíli, kdy přede mnou stál v očekávání, že se hnu z místa. "Jo. Od svých pěti let. Taže už dvanáct let.", odpověděla jsem pyšně. Jo, byla jsem na to pyšná. Ostatní ať si myslijou co chtějí. "Tak, máš pořád dost času, a já taky, nechtěla by sis zahrát?", zeptal se mě. Šokovaně jsem se na něho podívala. "Jo! To bych chtěla!", řekla jsem nadšeně a už jsem se hnala k piánu. Tašku jsem si položila na zem a usedla na stoličku. On se posadil vedle mě. "Tak se předveď.", vyzval mě. A já jsem na tu výzvu reagovala. Zahrála jsem mu něco ze svojí tvorby. Ta písnička se jmenovala "When you gone". Když jsem dohrála, podívala jsem se na něho s otazníkama v očích. On jen přikývl. "Seš dobrá." "Díky. A teď vy.", řekl jsem a nechala ho, aby se předvedl. I když jsem odtušila, že to bude pianista, to, co předvedl jsem nečekala. Bylo to naprosto famózní! Jako by to ani nebyl člověk. Jeho prsty běhaly po klaviatuře tak rychle, že to ani nebylo možný. Začínalajsem k němu chovat respekt. Byl to fakt profík. A taky byl hezkej. No, uvidíme, co se s tím bude moc dělat.....
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama